Nerad s tím otravuji.

Ale před časem jsem na těchto stránkách prezentoval svou korespondenci s p. Preslerem, šéfredaktorem Hobuletu. V kostce to bylo tak, že on mne požádal o článek pro Hobulet, (něco v tom smyslu, jak to vidí člověk, nemajíc s radnicí co společného). Já jsem to napsal a poslal. Nemělo cenu psát hlubokomyslné úvahy o úřadu, či zda mají úředníci sako. Psal jsem spíše o tom, co mi připadá na úřadě i úřednících směšného, až smutného. Pan Presler mně obvinil: "děkuji za článek, který mě svou nenávistností překvapil, leč neurazil.", atd. (Pro ty, kteří by si to chtěli celé přečíst, najdou to zde pod datem 24.4.2007, a názvem A já se tam fakt necpal....)

Já byl také p
řekvapen. Neadekvátní reakcí na nezávazné povídání, o kterém jsem si myslel, že by mohlo třeba pobavit čtenářstvo koženého Hobuletu. Nějak jsem na to p. Preslerovi odpověděl, ale začal jsem si o něm myslet své. Tím jsem vše považoval za skončené.

V
červnovém Hobuletu, v článku Ohlédnutí po (téměř) deseti letech, se p. Presler loučí s šéfredaktorským křeslem. Na to, v jakém rozsahu článek je a bilancuje svou desetiletou činnost v Hobuletu, věnuje tomuto dost velký prostor. Cituji:
Nezakopali jsme se v lukrativních pozicích, jak nás napadla jedna čtenářka. Stejně tak jsme se snažili dát prostor i politicky činným lidem, jejichž snahy v posledních komunálních volbách se nesetkaly s kladným výsledkem. Na upřímně míněnou nabídku, aby jejich představitelé prezentovali své názory na dění v naší městské části, přišel článek s názvem Já jsem se sem necpal.... Obsahoval nikoliv věcné připomínky, ale výkřiky ješitného člověka, obtěžovaného tím, že by snad měl prezentovat své konkrétní názory. Inu, není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem....

Tolik pan Presler ve svém farewell. Bylo by to p
ěkný, kdyby to nebylo tak blbý. Všichni víme, jak je to se slyšením jakéhokoliv ne-radničního hlasu. Jen mě překvapuje, jak to nemůže zkousnout. Ale protože jsem přesvědčen, že pan Presler ode mne očekává reakci, napsal jsem mu na jeho mail:

Vážený pane.
Netušil jsem, že ve Vás zanechám tak hlubokou stopu, že mně zmíníte i ve svém abdikačním článku. Bohužel forma odkazu na něco, co nebylo uveřejněno, pamětníkům silně připomene doby, kdy byli pracující nuceni odsuzovat třeba Několik vět, ačkoliv si je nesměli přečíst.
Hodně štěstí!
Jiří Stejskal


P. S. To zas bude legrace!